Akryl na plátně, 110 x 110 cm, rámováno, datace 1999, signováno zezadu Sýkora 1999.

Autenticita díla potvrzena Lenkou Sýkorovou a galeristou Zdeňkem Sklenářem.

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.

Vystaveno:

Zdeněk Sýkora, Galerie Benedikta Rejta, Louny, 12. 2. - 9. 4. 2000.

Reprodukováno:

Pavel Kappel, Lenka Sýkorová, Rozhovory - Zdeněk Sýkora, Gallery, 2010, s. 179, 193.

Z posudku PhDr. Karla Srpa:

Málokteré obrazy dokáží tak pohltit oči a mysl jako zakřivené, vláčné linie Zdeňka Sýkory, které nutí diváka, aby zapojil obě své mohutnosti – citovou a racionální, a při tom rychle přepínal z jedné do druhé. Přestože jej okamžitě zaujme široká hnědá linie, procházející vertikálně přes celé plátno, jejíž obrat vytváří místo, k němuž se sbíhá zrak, jakýsi pomyslný střed práce, rychle přejde k dalším liniím, a zjišťuje, že za touto hlavní jsou tenčí, pnoucí se v beztížném „poli“, jejichž tloušťka je vždy odstupňovaná. Linie, vybíhající mimo okraj plátna, rozšiřují rozpětí obrazu vně rámu, vyvolávají dojem, že znázorněné dění pokračuje za jeho hranicemi, rozšiřují jeho pole do okolí. Jsme svědky uvolněného lineárního průběhu, který vypadá jako svobodný a neřízený, i když má svou pevnou vnitřní stavbu, jako bychom naráz vnímali přední i zadní stranu mince. Na diváka přechází energie, která v toku těchto linií, klesajících a stoupajících, vybíhajících kamsi do volného okolí a zase se navracejících, je tak velká, že obsazuje mysl, kterou nutí přemýšlet o řádu a chaosu, o spletitosti a jednoznačnosti, o neustálém zvratu, jenž nenachází utkvění a který se neopakuje, přestože je jeho výsek pevně svázán. Sýkora se během sedmdesátých let stal svým ojedinělým projevem nejvýznamnějším českým malířem, jediným, který měl přesah do světového umění, kde již několik desetiletí má své pevné místo. Linie 175 nijak nenaznačuje, odkud obraz máme vnímat, zda se do něj cele „ponořit“, nebo jej sledovat z pomyslného středu, ve kterém se nachází nejvíce různě silných linií, či z jednotlivých stran. Okamžitě zaujme levá, již žádná linie nenarušuje. Během vnímání jednotlivých křivek si nelze nevšimnout, že některé z nich končí, že se spojují s jinými liniemi nebo s nimi kříží. Každá z řady Linií byla událostí, stála mimo tento proměnlivý empirický svět jako znázornění autonomního světa, překračující myšlenku moderního obrazu do beztížných oblastí, kam lze vstoupit pouze duchem. Neméně strhující, než obraz sám je i způsob jakým vznikl, mimořádně důmyslná metoda, kterou si během let Zdeněk Sýkora vypracoval, jež sice zůstává „před“ obrazem, avšak je jeho nedílnou součástí: umožňuje sledovat způsob „stavby“ obrazu doslova krok za krokem, milimetr za milimetrem. Každý obraz má svou vlastní partituru. Prvotní „náhoda“ přechází v pevný systém, který – nezávisle na autorovi – určuje pohyb, barvu i šířku linií. Na jedné straně jako bychom četli Poeovy úvahy o vzniku básnického díla, na druhé Mallarméovu báseň Vrch kostek nikdy nevyloučí náhodu, kterou si při sledování těchto Sýkorových obrazů nelze nevybavit. Mallarmé i Sýkora dosáhli samého vrcholu možností, poskytovaných uměním, stáli na mezích, za něž již snad ani nelze jít, ocitli se v oblasti dnes sotva nedosažitelné „čistoty“. Na Linii č. 175 lze zaujmout dva pohledy: diváka, který proniká obraz bez znalostí o průběhu vlastní malby, jenž jej bezprostředně oslovuje a vtahuje do sebe, a znalce autorova díla, který může odkrývat skryté vrstvy, vedoucí až k vlastnímu počátku jeho vzniku.