Kombinovaná technika na sololitové desce, 142,5 x 94 cm, rámováno, datace 1996, signováno vpravo dole 96 BORIS JIRKŮ.

Opatřeno autorským certifikátem.

Dílo Místo slov kámen představuje silnou výpověď Borise Jirků z období 90. let – éry, kdy se autor etabloval jako jeden z nejvýraznějších představitelů české postmoderní figurace. Tato malba je ukázkou jeho nezaměnitelného rukopisu, a to expresivní stylizace figury, hutná barevnost, gestická kresba a vrstvení symbolických i osobních významů. Jirků v tomto díle demonstruje svou schopnost propojovat tělesnost a spiritualitu, konkrétní a archetypální. Figura, rozkročená a prorostlá ostrými liniemi, je existenciální entitou i osobním symbolem. Je zde cítit záměrné napětí mezi výraznou linearitou a vnitřní barevnou erozí – jako by se postava sama rozkládala na povrchu, zatímco její výraz stoupá k něčemu vyššímu, nelze přehlédnout ani silně rituální, až totemické vyznění obrazu. Vše je umocněno zvolenou paletou – fialové, červené, oranžové a temné kontury dodávají obrazu až surreální teatrálnost. Boris Jirků byl a je mistrem figury, ale nikoliv akademickým – jeho figury jsou organismy, konstrukce i krajiny emocí zároveň. V devadesátých letech se jeho práce přirozeně včleňuje do proudu nové figurace, ale Jirků ji posouvá jinam – k latinskoamerické vitalitě, městské syrovosti i osobní mytologii, čerpající z jeho zkušeností ilustrátora, muralisty i cestovatele. Jeho postavy nejsou portréty, ale záznamy energie a gesta, o to působivější ve své neskrývané expresi. Nelze opomenout ani Jirkův zásadní vliv jako pedagoga. Jeho důraz na autenticitu výrazu a technickou bravuru ovlivnil několik generací výtvarníků, kteří v jeho přístupu hledali spojení mezi silou výrazu a poctivostí řemesla. Ve srovnání se svými generačními kolegy jako byli Jiří Načeradský, Milan Kunc či Jaroslav Róna, představuje Jirků osobnost více temperamentní, barbarsky expresivní, ale zároveň vizuálně kultivovanou. Místo slov kámen je dokladem jeho schopnosti spojit malbu, kresbu a prostorové cítění do jednoho celku – téměř architektonického obrazu, který k divákovi nemluví – ale přímo jedná.