Akryl na plátně, 100 x 200 cm, datace 2005, signováno zezadu dole uprostřed na slepém rámu GRYGAR 05,
Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.
Reprodukováno:
Hana Larvová/Polana Bregantová, Milan Grygar, Praha 2009, str. 333.
Dílo Antifona Milana Grygara z roku je vystavěno na principu krajní redukce, která však otevírá prostor pro intenzivní vnímání vztahů mezi jednotlivými prvky. Kompozici tvoří dvě rozměrné červené plochy, mezi nimiž se nachází úzký vertikální pás šedé barvy. Tento zdánlivě jednoduchý zásah určuje celé vyznění obrazu a stává se jeho strukturujícím principem. Červené pole není jednolitou, mechanickou plochou, ale nese v sobě jemné proměny tónu a světla. Povrch malby lehce vibruje, reaguje na dopad světla a mění se podle pozice diváka. Tato vnitřní živost narušuje dojem statičnosti a přibližuje obraz zkušenosti trvání v čase. Grygar zde nepracuje s gestem v tradičním smyslu, ale s jeho potlačením a koncentrací do barevného pole. Klíčovým momentem je vztah obou částí diptychu. Nejde o pouhé rozdělení formátu, ale o promyšlený dialog dvou ploch, které si jsou blízké, avšak nikdy zcela totožné. Šedý pruh mezi nimi funguje jako vizuální pauza, hranice i spojnice zároveň. Lze jej chápat jako moment ticha, který odděluje dva „tóny“ a umožňuje jejich vnímání v napětí i harmonii. Název Antifona odkazuje k hudební struktuře založené na střídání a odpovědi dvou hlasů. Grygar tento princip převádí do vizuální roviny, kde se barva a plocha stávají ekvivalentem zvuku a rytmu. Obraz tak nepůsobí jako uzavřený celek, ale jako otevřený systém vztahů, v němž se střídá plnost a prázdno, intenzita a klid. Minimalismus prostředků zde nevede k ochuzení výrazu, ale naopak k jeho zahuštění. Každý prvek je přesně vymezený a nese význam. Dílo vyžaduje pomalé, soustředěné vnímání, při němž se postupně odhalují jemné rozdíly a napětí mezi jednotlivými částmi. Antifona tak představuje typickou ukázku Grygarovy tvorby, v níž se výtvarný jazyk prolíná s principy hudby a otevírá prostor pro meditativní zkušenost obrazu.