Barevný lept na papíře, 15,5 x 23,5 cm, rámováno, v paspartě, pod sklem, datace 1913, značeno vlevo dole v desce Kupka, vpravo dole značeno autorským razítkem.
Provenience:
The Hascoe family collection.
Výjimečný malíř, grafik a ilustrátor, studoval na AVU v Praze u F. Sequense a na vídeňské akademii ve speciální škole malíře historických námětů A. Eisenmengera. Vytvořil několik kompozic v duchu symbolismu, které byly s úspěchem vystaveny ve vídeňském Kunstvereinu. Po pobytu ve Vídni se r. 1896 usazuje definitivně v Paříži, kde zpočátku pracuje hlavně jako ilustrátor pro časopisy La Plume, L´Assiette au Beurre, 1902–5 ilustruje monumentální Reclusovo dílo L´Homme et la Terre a řadu textů s mytologickými náměty. Kupkovo rané pařížské dílo charakterizují portréty a zvláště alegorická témata, kterým přikládá mnohem větší význam, s výmluvnými názvy Žena a peníze, Quad ad causam sumus, Homo sapiens nebo Antropoides. Pro Kupku je důležitý osvětový dosah jeho obrazů. V počátečních letech svého malířského pobytu v Paříži Kupka více kreslí než maluje. Důležitý je pro něj příběh, který pokaždé obsahuje sdělení a často má rozvrženou koncepci rozepsanou i v textové podobě. Kupkovo myšlení je výchovně filozofické, jeho podání je alegorické. Z této doby pochází také jeho vlastní úvaha: ""Máme všichni touhu po nějaké radosti - čistém nemateriálním pocitu blaha, a chtěl bych, aby každý, který tu věc (jež bude obraz) uvidí, aby to v něm podobné pocity vyvolalo."" Kupka vážil poměry prázdné a plné plochy, dělal barevné zkoušky, umisťoval akcenty stránky a ladil celkové akordy. Mezi lety 1906 až 1913 se pravidelně zúčastňoval pařížských Salonů (Podzimních, Nezávislých aj.). Jeho tvorba vychází z naturalismu a symbolismu konce století, je prosycena řadou umělcových zájmů od ezoterismu a hudební harmonie až po přírodní vědy, promítajících se do všech jejích fází. Kupkův malířský a intelektuální proces vyvrcholil rozměrným obrazem Amorfa - Dvoubarevná fuga, poprvé vystaveném na pařížském Podzimním salónu v r. 1912. Zde a v pozdějších obrazech naplňuje vlastní zákon doplňovačnosti, který definoval jako: "prastarý přírodní zákon, že každý lidský typ vyhledává typ doplňující, opačný…". V r. 1915 byl jmenován profesorem na pražské AVU, ale neustálé cestování mezi Paříží a Prahou ho tak vysilovalo, že si od r. 1920 vyjednal možnost dohlížet nad stipendisty přímo v Paříži za plný plat, což bylo možné až do r. 1939. V polovině dvacátých let přestal malovat a začal se věnovat dřevořezům. Hned o rok později však začal vytvářet obrazy s náměty mechanismů. Toto téma opustil počátkem 30. let. Kupka pod vlivem nově se formujících směrů začal vytvářet vlastní abstraktní obrazy, kdy se stal jedním z průkopníků orfismu, stylu přibližujícímu umění hudbě a poezii. Kupka jako jeden z prvních malířů maloval nejen barvy a tvary, ale rovněž světla a zvuky a dojem, jež v něm scenérie zachovaly. Jeho tvorba je nesena potřebou formulovat malbu jako kosmogonii. Mimořádné dílo Františka Kupky dostálo uznání od šedesátých let dvacátého století, zvláštní rehabilitaci pak přinesla jeho pařížská retrospektiva v r. 1989 a dnes je právem považováno za nejhodnotnější v českém výtvarném umění.