Pět barevných serigrafií na papíře, 70 x 70 cm, rámováno, pod sklem, datace 2007, signováno Sýkora a Lenka Sýkorová, list č. XII/XV.

Pětice serigrafií Létání z roku 2007 rozvíjí jednu z nejcharakterističtějších poloh pozdní tvorby Zdeňka Sýkory, tedy svět linií, jejich vzájemných průniků, střetů, oblouků a nečekaných změn směru. Jednotlivé listy fungují samostatně, teprve ve vzájemném sousedství však naplno vyniká logika celého souboru. Každý obraz je jinou konfigurací pohybu, jiným napětím mezi prázdnou plochou a barevnou linií, jiným okamžikem otevřeného systému, který se nikdy neopakuje stejným způsobem. Sýkorova práce s linií vychází z dlouhodobého zájmu o vztah mezi přesně stanoveným systémem a náhodou. Již od šedesátých let patřil k průkopníkům využívání počítačových metod ve výtvarném umění, nikoli však proto, aby obraz zbavil lidského prvku, ale aby do něj vpustil něco, co nelze plně předvídat ani ovládnout. Právě tato rovnováha mezi pravidlem a náhodností stojí i za pozdějšími liniovými kompozicemi. Směr, průběh a vztahy jednotlivých linií nejsou výsledkem klasického komponování založeného na intuici ruky, ale vznikají podle předem formulovaných principů, které umožňují, aby do výsledku vstoupila nepředvídatelnost. V cyklu Létání se tento princip mimořádně přirozeně propojuje s názvem. Linie jako by se odpoutávaly od pevného bodu, vznášely se obrazovým prostorem, křížily se, mizely za okrajem a znovu se vracely. Některé se pohybují v širokých obloucích, jiné procházejí plochou téměř přímým, razantním gestem. Bílá plocha papíru přitom není pasivním pozadím. Funguje jako prostor, v němž se jednotlivé linie mohou svobodně pohybovat a kde jejich vzájemné vztahy získávají maximum vizuální intenzity. Barevnost je úsporná, ale přesně odstupňovaná. Černé a temně zelené linie vytvářejí těžiště jednotlivých listů, zatímco modrá, červená či žlutá vstupují do kompozice jako výrazné akcenty. Právě kontrast mezi různou tloušťkou, barvou a zakřivením jednotlivých linií vytváří vnitřní rytmus souboru. Každý list pracuje s jinou mírou hustoty a otevřenosti, od relativně úsporných kompozic až po složitější struktury, v nichž se několik linií kříží a překrývá ve výrazně dynamickém uzlu. Serigrafie je pro tento typ Sýkorovy tvorby mimořádně vhodným médiem. Umožňuje zachovat naprostou čistotu barevných ploch, přesnost hran a intenzitu jednotlivých tónů. Výsledkem je vizuálně velmi koncentrovaný obraz, který působí zároveň technicky přesně i překvapivě živě. Právě tento paradox patří k největším kvalitám Sýkorova díla. Kompozice vznikají z pevného systému, přesto nikdy nepůsobí mechanicky. Naopak v sobě mají lehkost, napětí a energii připomínající pohyb, proudění nebo skutečné „létání“ obrazovým prostorem. Datace 2007 řadí soubor do vyzrálého období autorovy práce s liniemi, kdy byl tento princip již plně rozvinutý a stal se jedním z nejrozpoznatelnějších přínosů Zdeňka Sýkory českému i mezinárodnímu poválečnému umění. V této době zároveň na realizaci liniových kompozic dlouhodobě spolupracovala Lenka Sýkorová, jejíž podpis je na listech rovněž přítomen a připomíná specifickou podobu jejich tvůrčí spolupráce. Létání tak není pouze souborem pěti dekorativně působivých tisků, ale kompaktním celkem, který ukazuje základní princip Sýkorova pozdního díla v mimořádně čisté podobě. Linie zde nejsou konturou ani popisem předmětu. Stávají se samotným tématem obrazu, nositelem pohybu, vztahu, náhody a proměny. Právě v této redukci na několik základních prostředků spočívá síla celé série i její schopnost působit s mimořádnou bezprostředností.