Patinovaný bronz a malachit, 70 cm, datace kol. 1900, značeno Mucha, opatřeno kovoliteckou značkou Pinedo Paris.

Pravost díla potvrzena Mucha Foundation.

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.

Dílo bylo prohlášeno za kulturní památku ČR.

Publikováno ve variantách:

Exposition Internationale Universelle de 1900, Oficiální katalog, druhý svazek, skupina II, umělecká díla, třídy 7 až 10, Paříž, s. 296.

Abel Fulcran César Fabre, Mucha Un Maître Décorateur. Après une visite au Pavillon de Bosnie, Le Mois Littéraire et Pittoresque, květen 1900, s. 584.

Zlatá Praha XVII, č. 50, 1900, s. 592.

French Artist Comes Here to Boom American Art, New York, 24. prosince 1905, s. 6.

Un maître de l´Art Nouveau - Alphonse Mucha, Paříž, 3. března – 23. dubna 1966, č. kat. 52.

Jiří Mucha, Marina Henderson a Aaron Scharf, Alfonse Mucha. Posters and Photographs, New York, 1971, s. 35, č. kat. 25-26.

Renate Ulmer, Art Nouveau Symbolismus und Jugendstil in Frankreich, Stuttgart, 1999, s. 57, 60 a 76, č. kat. 64.

Jana Brabcová, Alfons Mucha. Praha, 1996, s. 46.

Jiří Kotalík, Alfons Mucha 1860–1939. Jízdárna Pražského hradu, září–listopad 1980, č. kat. 149.

Jiří Mucha, Tomáš Vlček, Marta Kadlečíková, Alfons Mucha. Praha, 1984, s. 96.

Frederick R. Brandt, Late 19th and Early 20th Century Decortive Arts. Virginia, 1985, s. 68.

Sarah Muchová, Ronald F. Lipp, Victor Arwas, Alfons Mucha. Praha, 2006, s. 14.

Z posudku PhDr. Karla Srpa:

Bez reprodukce této plastiky Alfonse Muchy se neobejde snad žádná publikace, věnovaná umění přelomu devatenáctého a dvacátého století. Stala se jeho vysloveným symbolem, který v sobě syntetizoval většinu jeho hlavních výtvarných a myšlenkových proudů. Přestože příběh vzniku plastiky, jejího objevení ve druhé polovině šedesátých let minulého století podrobně popsal Jiří Mucha v knize o Alfonsu Muchovi, od nějž jej přebrali všichni ostatní autoři, kteří se touto plastikou zabývali, pak stále není jasné, kolik odlitků se dochovalo. Když proběhla v roce 1980 v Darmstadtu retrospektiva Alfonse Muchy, zmiňoval katalog čtyři exempláře, když v roce 1998 psal Victor Arwas v katalogu Muchovy putovní výstavy po Spojených státech, již uváděl počet pěti dochovaných exemplářů. Nejnovější bádání postupně uvádí tyto výskyty, z nichž se žádný neodehrál v Čechách: 1. Sydney and Francis Lewis Lewis collection in the Virginia Museum of Fine Art, 2. Badisches Landesmuseum, Karlsruhe (původně plastiku vlastnil Ferdinand Wolfgang Nees), 3.Sakai City Goverment (původně Doi collection) získal plastiku od Victora Arwase, 4. Soukromá sbírka Belgie ( Gillion Crowet, vystaveno v bruselském Musée Fin de Siècle). 5.Museum Wiesbaden (původně soukromá sbírka F.. L, Nees), 6. aukce Sotheby´s 2002; 7.aukce v Sotheby´s v 2019. Plastiku původně Mucha navrhl pro zlatníka Fouqueta jako dekorativní ozdobu, umístěnou nad krb, jíž se měl zúčastnit světové výstavy v Paříži v roce 1900, aby nakonec skončila v Rakousko-uherském pavilonu pařížské světové výstavy v roce 1900. Zřejmě původně byla bez názvu, soudě podle jejích prvých reprodukcí v dobovém tisku, jednak pařížském Le Mois Littéraire et Pitoresque (květen, 1900, s. 584), jednak českém, kdy v říjnu téhož roku byla otištěna ve Zlaté Praze (1900, s. 529). Název příroda dostala název zřejmě až dodatečně, podle fotografií z archivu Alfonse Muchy, na jejímž rubu se objevil název Déesse Païenne, tzn. pohanská bohyně. Jestli plastice dal přímo název Příroda její autor nebo až jeho syn není jasné. Mucha se měl inspirovat plastikou Francesco Laurana, kterou viděl v Louvru, Příroda snad měla znázorňovat Sarah Bernhardtovou či Cleo de Mérode. Východiskem přírody byla slavná litografie Zvěrokruhu s výrazným ženským profilem, vytvoření pro La Plume (1896, 1897). Dílo skrývá mnoho symbolických jinotajů. Jeho význam se měnil podle diadému a náušnic. Symbolický je již sokl, ze kterého hlava vyrůstá, překrytý částečně jejími vlasy: jde o spirálu jako základní útvar, znázorňující vývoj lidstva, kde žena se zavřenýma očima je jeho vrcholem jako symbol esoterických tajemství. Jednotlivé verze plastiky se od sebe odlišovaly: měnil se vejčitý kámen v diadému, měnily se náušnice, některé měly části pozlacené či postříbřené. Verze, která je posuzovaná, je autentickou verzí, do níž nebylo nijak zasahováno, má původní patinu i původní všechny ostatní články, nic do ní nebylo pozdějšími zásahy doplňováno. V tomto smyslu patří k nejvýznamnějším z dochovaných, jejíž hodnotu ještě umocňuje značka Émila Pinedo, který ji odlil, jež se dochovala jen u dvou známých verzí.