Patinovaný bronz, 102 cm, datace okolo 1930, na patce značeno BÍLEK, na patce značeno značkou kovolitce Karla Bartáka.

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karla Srpa.

Publikováno:

František Kovárna: František Bílek: S.V.U. Mánes, 1941, s. 19-20, varianta.

Marcela Mrázová: František Bílek: GHMP, 1986, s. 49, č. 1.

Sára Baborovská, Petr Wittlich, Karel Srp: František Bílek jeho pražský ateliér. Arbor Vitae, GHMP, 2010, s. 28.

Kol.autorů: František Bílek (1879-1941): GHMP, 2022, s. 126.

František Bílek je jedním z nejvýznamnějších sochařů konce 19. a počátku 20. století. Narodil se v jihočeském Chýnově do mlynářské rodiny a od mládí v něm rezonoval hluboký vztah k přírodě a náboženskému prostředí. Nejprve studoval na Akademii výtvarných umění v Praze, poté přestoupil na Uměleckoprůmyslovou školu k sochaři Josefu Maudrovi a nakonec svá studia završil na pařížské École des Beaux-Arts. V Paříži se seznámil s dílem Augusta Rodina i s evropským symbolistním hnutím, které zásadně ovlivnilo jeho vlastní cestu. Jeho tvorba však byla natolik osobitá a duchovní, že nebývala vždy doma přijímána s porozuměním a často byla označována za příliš mystickou a výstřední. Bílek se stal umělcem, který svou práci vnímal jako poslání. Ostře se vyhradil proti pouhému napodobování skutečnosti. Jeho sochy, grafiky i architektonické návrhy vyjadřují duchovní a existenciální témata. Silným inspiračním zdrojem mu byla samotná víra. Ve svých dílech pracuje s otázkou podstaty lidské existence a duchovním posláním člověka. Klade důraz na obrys figury, gesto a pevnou formu. V představované práci Úžas Bílek zachycuje okamžik mystické extáze nad Boží Milostí, kdy splývá lidská duše s duchem vesmíru. Možným inspiračním zdrojem pro tuto sochu byl dopis od Otokara Březiny, jenž byl adresován právě Františku Bílkovi: „… z těchto stanovisk dívám se i na umění, které jest mi jazykem, jímž duše vyslovuje svůj úžas z kosmu, do něhož jest zajata…“ Postava je zachycena v jakémsi momentu extáze, kdy figura je v sevřeném, nikoliv však ve vypjatém postoji a ruce skoro až křečovitě chytají zakloněnou hlavu, kdy pohled směřuje směrem vzhůru. Veškeré emoce jsou vyjadřovány pouze pomocí výrazu v obličeji, kde lze spatřit pocity jako úžas, vzrušení nebo i napětí. Sochu Úžas známé ve 4 variantách, kdy ji nejprve vytváří v dřevěném provedení, které jsou uloženy v Národní galerii, posléze přibývají další dvě z bronzu, jež lze spatřit Galerii hlavního města Prahy. Mimořádnost této sochy potvrzuje i její častá reprodukovatelnost v monografiích a katalozích. František Bílek byl dlouho vnímán jako osamělý vizionář, jehož dílo stálo mimo hlavní proudy, ale dnes je považován za jednu z klíčových osobností českého moderního sochařství. Svou tvorbou, v níž se propojila víra, filozofie a umění, se zařadil nejen mezi nejvýznamnější české symbolisty, ale i do širšího kontextu evropského umění první poloviny 20. století.