Olej na plátně, 65 x 80 cm, rámováno, datace 1909, signováno vlevo dole KUBIŠTA.

Opatřeno odborným posudkem PhDr. Karlem Srpem.

Provenience:

Sbírka sochaře Josefa Kubíčka.

Galerie Kodl, Praha.

Vystaveno:

Posmrtná výstava Bohumila Kubišty, Krasoumná jednota (Dům umělců Rudolfinum), 8. 2. – březen 1920, kat. č. 13.

Posmrtná výstava Bohumila Kubišty, Městské průmyslové muzeum, 1. 5. – 26. 5. 1920, kat. č. 4.

Bohumil Kubišta, Uměleckoprůmyslové muzeum, 22. 1. – 27. 2. 1922, kat. č. 13.

Soubor obrazů a kreseb Bohumila Kubišty, Pavilon Aleš, 8. 9. – 29. 9. 1940, kat. č. 12.

Dílo Bohumila Kubišty, Mánes, 18. 9. – říjen 1960, kat. č. 57.

Bohumil Kubišta 1884–1918, Krajská galerie, 11. 10. – 8. 11. 1964, kat. č. 18.

Bohumil Kubišta. Výběr z díla, Galerie umění, 15. 6. – 27. 7. 1969, kat. č. 12.

Bohumil Kubišta, Výstavní síň Luna, 6. 10. – 4. 11. 1984, kat. č. 11.

Bohumil Kubišta 1884–1918, Severočeská galerie výtvarného umění, 19. 11. 1993 – 17. 1. 1993, kat. č. 16. Bohumil Kubišta 1884–1918, Národní galerie, Valdštejnská jízdárna, 25. 2. – 30. 5. 1993, kat. č. 35.

Zakladatelé moderního českého umění, Dům města Brna a Jízdárna Pražského hradu, 2. 3. – 31. 3. 1958, mimo katalog.

Vzpomínka na Aventinskou mansardu Otakara Štorcha-Mariena, Galerie Zdeněk Sklenář, 6. 11. – 30. 11. 2007, bez katalogu.

Publikováno:

Bohumila Nešlehová, Bohumil Kubišta, Praha, 1984, s. 62, chronologický přehled díla, 1909, 112/50.

Karel Srp, Bohumil Kubišta, Zářivý krystal, Praha 2014, s. 140.

Marie Rakušanová a kol., Bohumil Kubišta a Evropa, Praha, 2022, s. 87.

Obraz Zátiší s citróny Bohumila Kubišty představuje jedno z nejvýznamnějších a nejambicióznějších děl české moderny na prahu kubismu. Vznikl v období Kubištova pražského intermezza, mezi jeho dvěma zásadními pobyty v Paříži, a nese v sobě všechny klíčové aspekty jeho malířského i teoretického směřování. Kubišta se vrátil do Prahy na konci srpna 1909, inspirován pařížskou avantgardou a s cílem propojit české prostředí s výboji francouzského umění, zejména se Salónem nezávislých a okruhem kolem Henriho Matisse. Aktivně se zapojil do snah o výstavu francouzských umělců v Praze, přičemž jeho hluboké znalosti a osobní kontakty z Paříže z něj činily klíčového aktéra. Když byl však z příprav výstavy vyšachován, nesl tuto skutečnost velmi těžce – i proto, že mezi umělci, které považoval za zásadní pro českou moderní scénu, byl i Paul Cézanne, tehdy v Paříži vystavující, avšak v Praze nakonec nezastoupený. Právě Cézanneovská inspirace je v obrazu Zátiší s citróny více než patrná. Nejde však o pouhou nápodobu. Kubišta zde uplatňuje vlastní, striktně analytický přístup k objemu a barevnosti, v jehož rámci přetváří Cézannovu vzdušnost a malířskou neurčitost na přesně definovanou, kompaktní strukturu. Zatímco Cézanne hledal harmonii, Kubišta vyhledával napětí – ostré kontrasty komplementárních barev, jako je svítivě žlutá citrónů proti temně fialovému pozadí. Tento výtvarný střet se stává nositelem emocionálního náboje, který posouvá obraz k expresivnímu vyjádření, jež bylo v té době v českém prostředí zcela výjimečné. Kompozičně Kubišta opouští klasickou zátišovou uzavřenost – stůl v perspektivním zkratu, otevřený prostor, pečlivě volený úběžník – to vše svědčí o hluboké znalosti moderních výtvarných teorií. Je zde cítit i vliv Karla Wynekena a jeho traktátu Der Aufbau der Form, který Kubišta znal a reflektoval. Obraz tak není jen vizuálním artefaktem, ale malířskou studií formy, struktury a duchovní výstavby. Zátiší s citróny je tedy manifestem Kubištova malířského myšlení, zhmotněním jeho snahy přivést malířství na vyšší duchovní rovinu skrze přesné poznání zákonitostí tvaru, barvy a prostoru. Zároveň však zůstává mimořádně sugestivním dílem, jehož plastická síla, barevná dramatičnost a kompoziční odvážnost nemají v českém umění té doby obdoby. Tento obraz je právem považován za jeden z vrcholů české moderní malby a bývá pravidelně uváděn v monografiích, výstavních katalozích a odborných studiích věnovaných Bohumilu Kubištovi. Zátiší s citróny tak není pouze dokladem umělcovy tvorby – je symbolickým středobodem jeho celoživotního hledání na rozhraní mezi řádem a expresí, mezi Cézannem a avantgardou, mezi věděním a vírou v sílu obrazu.