Olej na plátně, 85 x 70,5 cm, rámováno, datace 1990, signováno vpravo dole BÍM90.

Obraz Libeňský plynojem od Tomáše Bíma představuje charakteristické dílo tohoto českého malíře, jehož osobitý výtvarný jazyk se pohybuje na pomezí naivního umění, poetického realismu a jemného postmoderního komentáře. Bím patří ke generaci výtvarníků, kteří se etablovali v období normalizace, avšak svůj styl si uchoval i v porevolučním období, kdy se jeho tvorba setkala s rostoucím uznáním jak u odborné, tak sběratelské veřejnosti. Kompozice obrazu je mimořádně vyvážená – hladká plocha zasněženého svahu přechází do měkkého horizontu, kde se majestátně zvedá kulovitý plynojem. Tento industriální objekt zde působí nejen jako architektonická dominanta, ale téměř jako archetypální tvar – záhadná sféra, připomínající planetu či oko, která sleduje okolní město z nadhledu. Na levé straně obrazu se nachází stylizovaný soubor městských domů, jejichž rytmus a barevnost (především žluté a červené akcenty) vytvářejí kontrast k asketické zimní krajině. Město je zde přítomné, ale vzdálené, uzavřené samo do sebe, stejně jako lidská přítomnost, kterou pouze tušíme, ale nikdy přímo nevidíme.

Tato absence figurálních prvků je pro Bíma typická – člověk je v jeho obrazech vždy přítomen prostřednictvím věcí, které zanechal, a svět, který z těchto předmětů vzniká, je jakýmsi záznamem paměti, historie, mlčení i touhy. Tomáš Bím bývá často spojován s českou podobou naivního a imaginativního malířství, které však u něj není pouhou stylizací – je výsledkem hlubokého pozorování a vnitřní zkušenosti. Jeho tvorba působí zprvu idylicky a jednoduše, avšak pod povrchem nese melancholickou, existenciální i nostalgickou rovinu. Bím dokáže prostřednictvím civilních, často opomíjených nebo běžných městských motivů, jako jsou zahrádky, periferie, sportovní stadiony, továrny, železniční náspy, vyprávět vizuální poezii o každodennosti, jejíž kouzlo spočívá právě v její banalitě. V tomto smyslu navazuje Bím nejen na tradici české meziválečné moderny a poetismu, ale i na snovost Štyrského, barevnou uměřenost Kubišty nebo něžnost tvorby Jiřího Johna. Ve světovém kontextu můžeme vidět paralely s Giorgio de Chiricem, zejména ve smyslu záhadné prázdnoty a časového zastavení, které jeho obrazy evokují. Tomáš Bím je dnes právem řazen mezi nejvýznamnější představitele českého současného malířství s introspektivním a kontemplativním charakterem. Jeho díla jsou vyhledávána pro svou emotivní hloubku, čistotu výrazu a jedinečné vidění reality, které je zároveň osobní i univerzální.