Patinovaná sádra, 28 x 24 cm, adjustováno na dřevěné podložce, datováno 1960, značeno monogramem H. D, původní stav.
Vystaveno: Hugo Demartini 1931-2010 …a měl rád ženy, Národní galerie v Praze, 2013.
Publikováno: Lenka Pastýříková ed., Hugo Demartini 1931-2010 …a měl rád ženy, Národní galerie v Praze, 2013, str. 45.
Růžový reliéf se zabývá oběma tématy, která Demartiniho provází celou jeho tvorbu, tedy prostorem a časem. Jako vždy i zde dokázal způsobem oproštěným od zbytečných prvků vyjádřit jeden z nejpodstatnějších principů našeho světa, tedy že vše má svůj vymezený prostor a to do té chvíle, než někdo nebo něco tento prostor naruší a změní.
Hugo Demartini patřil k výrazným představitelům konstruktivních tendencí v českém umění 60. a 70. let, jeho tvorba však má širší přesah, počínaje informelem a konče monumentálními sochařskými instalacemi. Demartini prošel klasickým sochařským vzděláním: nejdříve se vyučil kamenosochařem ve známé dílně Otakara Velínského, poté vystudoval pražskou akademii v ateliéru prof. Laudy. Po studiu se věnoval restaurátorské práci na Slovensku. 1958 tvořil papírové koláže, když předtím se zabýval portréty a komorní figurální plastikou. Do sádrové podložky uplatňoval techniku vrypování, do hlíny otiskoval různé předměty. Od 1962 pracoval s mědí, ocelí a mosazí. Od 1963 je členem skupiny Křižovatka. Dále je členem skupiny Zaostalí, Nová skupina, Jiná geometrie, sdružení Paleta vlasti. V roce 1968 vzniká série experimentálních prací. Akce, nazvané Demonstrace v prostoru, spočívaly ve vyhození předmětů (válců, špejlí, konfet apod.) do vzduchu a zachycení jejich náhodných konfigurací jak ve volném prostoru, tak poté i na zemi po dopadu. Výstupem obou akcí je tedy dokumentace v médiu fotografie, obě se však ještě váží k předmětnému světu a jím strukturovanému prostoru. V roce 1973 započal sérii objektů Mimo vymezené místo, v níž přímo navázal na druhý ze zmíněných experimentů. Tyto objekty spočívaly v pečlivé fixaci předmětů (většinou odřezků z modelů veřejných realizací, které tehdy představovaly jeho obživu) vyhozených nad sololitovou podložkou (nejčastěji ve tvaru čtverce formátu 110 x 110 cm) na této podložce. Díla mají opět podobu reliéfu, jen někdy s primárním umístěním v horizontální podobě, která odpovídá procesu jejich vzniku, což předjímá jeho další tvorbu. V roce 1978 je jeden z reliéfů tohoto cyklu - tentokrát už pod později hojně užívaným názvem Model - doplněn pečlivou iluzí trosek a rozpadu. Později se tento prvek stává důležitou součástí jeho soch. Vznikají tím způsobem, že autor nejdříve zkonstruuje bednění, které zaleje sádrou, vzniklé tvary pak destruuje kladivem a úlomky - podobně jako předtím dřívka dopadlá na podložku -okamžitě fixuje natřením sádrou. Některé modely, zejména ty z přelomu 70. a 80. let s motivem zavěšené drapérie, působí jako scénografické návrhy pro nějaké absurdní divadloTémata architektonicky strukturovaného prostoru a rozpadání pak autor sleduje i v závěrečném období svého života, které strávil ve svém venkovském ateliéru v Sumrakově nedaleko Telče. Demartiniho dío nalezneme ve sbírkách těchto institucí jako třeba Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou, Centre Georges Pompidou, Paříž, Galerie Benedikta Rejta, Louny, Galerie hlavního města Prahy, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora, Galerie umění Karlovy Vary, Moravská galerie v Brně atd.
Autor viz Ch 2/38.