Serigrafie na aluminiové fólii, 59 x 43 cm, rámováno, pod sklem, datace 1971, signováno zezadu H. DEMARTINI, zezadu opatřeno autorským štítkem a razítkem, list č. 71/100.
Český malíř, výrazný představitel konstruktivních tendencí v českém umění 60. a 70. let, informelu a monumentálních sochařských instalací. Nejdříve se vyučil kamenosochařem ve známé dílně Otakara Velínského, poté vystudoval pražskou AVU v sochařském ateliéru prof. Laudy. Po studiu se věnoval restaurátorské práci na Slovensku. Od r. 1958 tvořil papírové koláže, zabýval se portréty a komorní figurální plastikou. Do sádrové podložky uplatňoval techniku vrypování, do hlíny otiskoval různé předměty. Od r. 1962 pracoval s mědí, ocelí a mosazí. Připojil se k proslulé výtvarné skupině Křižovatka, ve které figurovali rovněž K. Malich, J. Kolář, V. Mirvald, J. Padrta, Z. Sýkora, V. Burda, B. Kolářová a P. Mautnerová. Dále byl členem skupiny Zaostalí, Nová skupina, Jiná geometrie a sdružení Paleta vlasti. V r. 1968 vytvořil sérii experimentálních prací. Akce, nazvané Demonstrace v prostoru, spočívaly ve vyhození předmětů (válců, špejlí, konfet apod.) do vzduchu a zachycení jejich náhodných konfigurací jak ve volném prostoru, tak poté i na zemi po dopadu. Výstupem obou akcí byla také fotografie. Obě se však ještě vázaly k předmětnému světu a jím strukturovanému prostoru. V r. 1973 začal sérii objektů Mimo vymezené místo, v níž přímo navázal na druhý ze zmíněných experimentů. Tyto objekty spočívaly v pečlivé fixaci předmětů (většinou odřezků z modelů veřejných realizací, které tehdy představovaly jeho obživu) vyhozených nad sololitovou podložkou (nejčastěji ve tvaru čtverce formátu 110 x 110 cm) na této podložce. Díla mají opět podobu reliéfu, jen někdy s primárním umístěním v horizontální podobě, která odpovídá procesu jejich vzniku. V r. 1978 je jeden z reliéfů tohoto cyklu - tentokrát už pod později hojně užívaným názvem Model - doplněn pečlivou iluzí trosek a rozpadu. Později se tento prvek stává důležitou součástí jeho soch. Vznikaly tak, že autor nejdříve zkonstruoval bednění, které zalil sádrou, vzniklé tvary pak destruoval kladivem a úlomky - podobně jako předtím dřívka dopadlá na podložku - okamžitě fixoval natřením sádry. Některé modely, zejména ty z přelomu 70. a 80. let s motivem zavěšené drapérie, působí jako scénografické návrhy pro nějaké absurdní divadlo. Témata architektonicky strukturovaného prostoru a rozpadání, pak autor sledoval i v závěrečném období svého života, které strávil ve svém venkovském ateliéru v Sumrakově nedaleko Telče. Demartiniho díl nalezneme ve sbírkách těchto institucí jako třeba Alšova jihočeská galerie, Hluboká nad Vltavou, Centre Georges Pompidou, Paříž, Galerie Benedikta Rejta, Louny, GHMP, Galerie moderního umění v Hradci Králové, Galerie Středočeského kraje, Kutná Hora, Galerie umění Karlovy Vary, Moravská galerie v Brně atd.
Autor viz Ch 2/38.